Publicista Schneider o protiústavním soudu

Zlomocná slovní siláž Jan Schneider dal svému článku titulek »Protiústavní soud«. Verdikt ÚS označil za »ledabylou, ale zlomocnou slovní siláž«. Jako signatář Charty 77, jež před listopadem 1989 kritizovala neexistenci Ústavního soudu, připomněl, že ovšem »tehdy nikdo netušil, jak až neústavní může být činnost takzvaného Ústavního soudu«. Omezení ústavního práva na obhajobu je podle něj »naprosto mimo jakékoliv souřadnice právního státu«.

Ve shodě s obžalovanými, kteří se na něj marně odvolávali, Schneider připomíná čl. 17 Listiny základních práv a svobod. Podle něj, jak dokládá, mohou být svoboda projevu, vyhledávání a šíření informací »omezeny pouze zákonem za následujících podmínek: jde-li o ochranu práv a svobod jiných (což nebyl tento případ), bezpečnost státu (což nebyl tento případ), veřejnou bezpečnost (což nebyl tento případ), ochranu veřejného zdraví a mravnosti (to také nebyl tento případ). Na nic z toho se soudy ani nepokusily odkázat – odsouzení pouze měli tu smělost cosi zpochybňovat, což však v civilizovaném světě platí naopak za ctnost«. Zmíněné svobody a práva, zdůrazňuje autor, »tedy v žádném případě nelze omezit ani svévolným výkladem soudu, ani kdyby z toho chtěl udělat věroučné dogma«.

Senát ÚS dokonce rozhodl, že v pořadu šlo o »vědomé rozšiřování nepravd, a nikoli o snahu nalézt objektivní pravdu, jak tvrdili stěžovatelé«. Schneider to komentuje pod mezititulkem »Urválek stále živý«. A píše, že Ústavní soud tak »zcela toleruje urválkovské manýry zmíněných soudů, které subjektivní stránku údajného trestného činu obviněných ´dokázaly´ nikoli z jejich výroků, ale svou – obviněným podsunutou – interpretací (´obžalovaný sice řekl pouze toto, nicméně tím myslel tamto a za to se odsuzuje…´)«. (mh)

Více: Naše pravda v pdf