Na osobnosti 60 let, na které by se nemělo zapomenout XX.

Byl nejen filmovým režisérem také scénáristou, fotografem, pedagogem. Narodil se v Kelči na Vsetínsku a dialekt tohoto kraje byl slyšet v jeho řeči do pozdního věku. V 50. letech vystudoval pražskou FAMU u Karla Plicky, obor filmová fotografie. Působil pak v Československém armádním filmu. Spolu s Karlem Kachyňou na počátku 50. let natočil řadu dokumentárních filmů. Po několika dokumentárních snímcích byl v roce 1958 jeho samostatným celovečerním debutem film Touha. V roce 1963 natočil legendární film Až přijde kocour a v roce 1968 vznikl mezinárodně oceňovaný film, Všichni dobří rodáci. Získal například ocenění na Mezinárodním filmovém festivalu v Barceloně. Jasného filmy se dočkaly uznání i na dalších filmových přehlídkách po celém světě.

K dalším dílům 60. let patřil například spolu s K. Kachyňou film _Zářiové noci, _dramatický, _Přežil jsem svou smrt. Svým způsobem jemně humorný, avšak s hlubokým společenským podtextem je film, Procesí k panence, _z roku 1961, také soubor krátkých příběhů, které spojovalo téma, Dýmky 1966, z českého prostředí, pak z roku 1969 _Česká rapsodie. _Po invazi v roce 1968 Vojtěch Jasný emigroval. Natáčel filmy v Rakousku, Německu, dalších zemích, usadil se v USA. Působil také jako pedagog.

Pro tvorbu Vojtěcha Jasného a to speciálně v 60 letech, byl typický jistý mysticismus. Když analyzoval svou tvorbu byl přesvědčen, že je pro něj nejdůležitější citové vcítění, nikdy rozumový přístup. Divák si to jistě velmi jasně uvědomí například ve filmu, *Až přijde kocour *. Již samotný námět, kdy hlavní postavou je kocour, který má schopnost odkrývat lidské vlastnosti a to prostřednictvím zabarven jejich nositelů. Tak například zamilovaní jsou jasně růžoví. K jisté imaginaci filmu přispívají také herecké výkony, kterým dominuje dvou role Jana Wericha. Jasného kolegové, režiséři z 60 let, i ti z let pozdějších, jej vidí, jako velkého básníka. Jeho tvorba jen dokumentuje šíři filmového výrazu české, či československé nové filmové vlny.

Mezi výrazné osobnosti českého filosofického a historického myšlení, s přesahem do zahraničí, bezesporu patří Robert Kalivoda / 1923 – 1989. Absolvoval Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy. Působil v letech 1954-1970 ve Filosofickém ústavu ČSAV spolu s Květoslavem Chvatíkem, Josefem Zumrem, Karlem Kosíkem. Později v Pedagogickém ústavu ČSAV. Je například autorem textů, _Ideologie německého nacionálního socialismu, 1953, Husitská ideologie, 1962 za tuto knihu získal státní cenu Klementa Gottwalda. _S problematikou marxismu se vyrovnal v publikaci _Moderní duchovní skutečnost a marxismus,_1968. Vědecká erudice se u něj pojila se smyslem po hledání filosofických koncepcí a zároveň hledání a prosazování aktuální společenské funkčnosti historie. Své odpovědi hledal v odkazu meziválečné avantgardy a také ve středověkém myšlení. Mimo knižní produkci publikoval také, především v 60. letech, v odborných periodikách i v denících, zvlášť v Literárních novinách. Zabýval se také problematikou metodologie historiografie. V jedné studii věnované básníkovi Zbyňku Havlíčkovi se nad tímto problémem zamýšlí v roce 1969 v kontextu jeho úmrtí. „ _Dějiny jsou příliš pomalé, příliš postupné, lidské příběhy jsou naproti tomu příliš komplikované a stopy těchto konfliktů zůstávají i po smrti jejich aktérů. Básník se svou životní tvorbou se do dějin nějak vejde většinou až po své smrti . Dokáže-li po své smrti do nich vstoupit dokazuje tím také, že byl za života básníkem. V tom je tragická dialektika básníkova osudu. _/Ineditní slovník, Zbyněk Havlíček /1922-1969 / Praha 1979

Jednou ze zásadních teoretických a ve své podstatě i konkrétních otázek teorie i umělecké tvorby 60. let byl problém vztahu realismu a abstrakce. Na tyto teorie, které v podstatě preferovaly abstrakci, reagoval v 70. a 80. letech mimo jiné, Sáva Šabouk, /1933-1993/ estetik, teoretik umění. V tomto období zastával řadu významných funkcí, jako například, byl ředitelem, Ústavu teorie a dějin umění ČSAV. Již jako voják z povolání začal studovat dálkově Filosofickou fakultu UK, filosofii-historii. Obhájil diplomovou práci na téma Diskuse o ideologii. Pedagogicky působil na Akademii múzických umění, později na katedře estetiky Filosofické fakulty UK. V roce 1969 knižně publikoval _Jazyk umění, v roce 1973 Břehy realismu, _jako jistou odpověď na velmi známou knihu Rogera Garaudyho nazvanou _Realismus bez břehů. _Šabouk si ve své publikaci klade řadu otázek, kde charakterizuje jak realismus, tak i abstrakci. " *Snaha bezvýhradně vázat realističnost na mimetické vstupní elementy je vždy provázená i snahou opačnou, kterou vyvíjejí dogmatičtí zastánci nefigurativního výtvarného umění, pro něž je jakýkoli výskyt napodobivého prvku v uměleckém díle odklonem od jeho realističnosti *". Když chce charakterizovat realistické umělecké dílo podtrhává:" Realistické umělecké dílo musí být schopno: a/ Znovu zpřítomnit skutečnosti, s nimiž je spjata životní zkušenost člověka .b/ Prezentovat novou strukturaci těchto zkušeností avšak takovou, která nás přibližuje skutečnosti, v níž žijeme, nevytváří iluze o této skutečnosti, vnáší do našeho života přiměřenost postojů a pravdu."

Řídil řadu kolektivních projektů zabývající se výzkumem uměleckého vyjadřování a sdělování. Byl také vedoucím redaktorem časopisu Estetika, také předsedou České společnosti pro estetiku. Mimo vzpomínané tituly publikoval řadu obsáhlých textů, jako například Umění, systém, odraz 1972, Člověk a umění ve struktuře světa 1974, Tři polemické studie 1976. Publikoval řadu textů v periodikách domácích i zahraničních. V roce 1975 vyšla _Encyklopedie světového malířství _na které se podílel S. Šabouk, jako vedoucí autorského kolektivu.

Všestranný umělec, malíř, sochař, typograf, scénograf, pedagog, Libor Fára / 1925-1988/ ** ** celoživotně inklinoval k surrealismu, i když v určitých obdobích, jej považoval za překonaný. V mladých letech patřil k okruhu Spořilovských surrealistů. Absolvoval Uměleckoprůmyslovou školu, kde na něj měli především vliv E. Filla a F. Muzika. Počátkem 50. let se podílel na neoficiálním surrealistickém sborníku *Zvěrokruh *. Spolupracoval s malými divadly jako scénograf. Využíval ty nejrůznější výtvarné techniky od kresby, akvarelu, tuše, koláže, frontáže, monotypu. až po objekty. V 50. letech se jeho tvorba především inspirovala předválečnou modernou s prvky poetismu, ale také s vlivy kubismu. V 60. letech to byla především abstrakce, ve všech podobách, která ovlivnila jeho tvorbu. Jako například *Cyklus Rytmus *, který se svým způsobem váže k jazzu, který Fára sám aktivně provozoval. V roce 1961 vznikla série trhaných kartónu, šedých fotografických papírů, z roku 1964 série tušových kreseb. V 70. letech působil jako pedagog na FAMU. Jeho tvorba byla velmi různorodá, jak využíváním různých technik, tak také svou sdělností. Přiřadil se k těm autorům, kteří aktivně prezentovali svou tvorbu, o čemž svědčí řada autorských i skupinových výstav.

Libor Fára působil na výtvarné, obecně umělecké scéně, jako významná jedinečná osobnost, jak na poli výtvarné praxe, tak i teorie. Soustředil se mezi jiným na nové výtvarné techniky, svým způsobem v podstatě na likvidaci tradičních technik. Ovlivnil svými možnými experimenty řadu výtvarníků a podstatně přispěl k různorodosti výtvarné scény 60. let.