Na osobnosti 60 let, na které by se nemělo zapomenout XII.

Dušan Šindelář, estetik, umělecký historik, teoretik užitého umění. Narodil se v roce 1929 Kořenově.Vystudoval filosofii a estetiku u Jana Mukařovského na UK. Působil na různých vysokých školách, jako například VŠUM, na Akademii výtvarných umění. Byl také redaktorem periodik, Umění, Umění a řemesla, Tvar, Výtvarná práce, Literární noviny. V časopise Výtvarné umění publikoval stať nazvanou O typičnosti v umění, kde se mimo jiné vyslovuje k problematice realismu v umění, což v podstatě odpovídá dobovému názoru:" … jedině realistické umění, které je ovšem třeba chápat__ne *jako pouhý umělecký směr, ale jako metodu umělecké tvorby, je schopno tohoto poznání světa *". / Výtvarné umění, 2/1953/

V 60 letech publikoval řadu monografií, jako například o Vincentu Makovském, Karlu Lidickém, Zdeňku Kovářovi a dalších. Zabýval se obecnou problematikou, publikoval, Podstata a vývoj výtvarného typu, 1955 *Problém krásna v současném umění a estetice *, 1958 Estetické vnímání, 1961 Smysl věcí. *Kapitoly z estetiky užitého umění a průmyslového výtvarnictví *, 1963 Estetická funkčnost a funkce, 1967 Móda, vkus, styl, 1968 Tvarová typologie, 1969 Tržiště estetiky. Studie o takzvaných okrajových estetických a uměleckých jevech a vztahu estetična nenormovaného k normovanému ve výtvarné oblasti, „ Estetično nenormované se vyznačuje těmito vlastnostmi: vystupuje jako estetično jedinečné a příležitostné, libost a nelibost u něho splývají, estetická funkce je zde volná, estetično je spjato s aktuálním použitím, projevuje se jednorázovostí a jedinečností /promluva/, hraje zde roli náhoda, nezvyklé setkání, náraz, nepřevoditelný významový vztah,, který si na nás vynutí zvrat pozornosti….“Naproti tomu estetično normované reguluje postoj člověka k věcem. Vyznačuje se obecností a odklonem od individualního. Ustaluje obecný vztah mezi člověkem a světem. Mezi estetičnem nenormovaným a normovaným není nepřekročitelná izolující hradba. Ve skutečnosti se obě vzájemně doplňují a obsahují. V estetičnu nenormovaném je ukryta tendence k obecnění a ustálení jedinečného zjevu, tedy tendence normující”. / D. Šindelář, Tržiště estetiky, Praha 1969 /Uvahy o profesionalismu:" *V dějinách civilizace a kultury můžeme pozorovat zvláštní a sobě příbuzné jevy. Je to především profesionalismus, který se požaduje na všech úsecích lidské práce. Profecionalismus není už mistrovstvím příslušníka cechu ani anonymní dokonalostí lidového tvůrce, není virtuozitou samouka či dokončeností malířova a sochařova díla. Je to kategorie, která se vztahuje na pracovníky všech oborů a předpokládá zvláštní školení a zvláštní doklad o školení, což má za následek příslušné pracovní a společenské zařazení jednotlivce- specialisty. Profesionalismus souvisí nerozlučně se specializací, specializace je pak svrchovaná odbornost a trénink v určitém dílčím odvětví našich činností". */ D. Šindelář, Tržiště estetiky, Praha 1969 /Je autorem řady katalogů.

Vladimír Brožík, filosof, estetik, vysokoškolský pedagog,, zabýval se především axiologií, kterou často chápal prostřednictvím kultury a umění. /1930 – 2008/. Vystudoval obchodní akademii v Plzni a v Praze. Absolvoval Fakultu společenských věd VŠPHV v Praze. Od roku 1953 působil na vysokých školách v Bratislavě. VŠMU, na katedře Filosofie KU, také na Katedře Estetiky. Vedl Literární ústav SAV v Bratislavě. Publikoval řadu monografií a studií, v 60. letech to byla především otázka axiologická, například: _Člověk a krásno, 1966, Hodnoty, normy a projekty světa, 1969 _a řadu článků v českých a slovenských periodikách, jako například Slovenské pohlady, Plamen, Tvorba, Literární noviny a další.

Milan Machovec, filosof, feminista, inicioval dialog mezi marxisty a křesťany. /1925 – 2003/. Vystudoval filosofii a klasickou filologii na Univerzitě Karlově v letech 1948-1950/, kde přednášel až do své smrti s nucenou přestávkou v70. a 80. letech. Po zážitcích z období protektorátu viděl východisko a perspektivu v marxismu. Po absolvování studia se stal odborným asistentem , docentem, profesorem dialektického materialismu a marxismu-leninismu. V této pozici získal mezinárodní renomé; změnil “Seminář pro marxistické kritiky náboženství a náboženské historie” v “dialogický seminář”. Jako hosté se jej zúčastnili teologové a především filosofové, jako například. Erich Fromm a Ernst Bloch.

Milan Machovec byl pravidelným diskutérem v rámci diskusí filosofů a teologů na celém světě, ale především v Německu. Byl jedním z těch, kteří ideově podnítili diskuze, jako reformě orientovaný marxista, Pražského jara, V těchto souvislostech publikoval řadu článků a studií. Publikace, která vyšla v mnoha jazycích _Ježíš pro moderního člověka,. p_atří k jeho nejznámějším (původní název *Ježíš pro ateisty *), kde mimo jiné konstatuje: „ Učení Ježíše prorazilo do světa nikoliv kvůli zvláštní významnosti teorie tohoto učení, ale protože on sám byl totožný s tímto učením." V roce 1953 vyšlo Husovo učení a význam v dějinách českého národa , v roce 1960 Utopie blouznivců a sektářů. Na počátku 60 let se soustředil také na dvě významné postavy českého obrození, na _Františka Palackého _a _Josefa Dobrovského. _V druhé polovině 60 let je to v roce 1965 Smysl lidského života a v roce 1967 _Svatý Augustin. _Celou tvorbou Milana Machovce prostupuje dialog filosofie a náboženství. K tomuto tématu přistupuje z pozice marxisty. Vždy se mu jednalo o humanizaci světa, v této souvislosti byl však kritikem existujícího, konkrétního socialismu. K osobnostem, které jej inspirovaly patřil především Aristoteles, Kant a zvlášť Karel Marx.