Věrnost lásce

Dante Alighieri (1265-1321) patří společně s Francescem Petrarcou (1304-1374) a Giovanni Boccacciem (1313-1375) mezi otce italské literatury. I přes malé časové rozpětí, které dělí tyto autory, patří Dante do jiného období než zbylí dva spisovatelé. Je ještě úzce spjat se středověkem, je jeho završitelem a zároveň nejvýznamnějším autorem. Petrarca a Boccaccio stojí na počátku humanismu.

*V současném okamžiku dějin, zatemněném hlubokou nelidskostí a nedostatkem důvěry a vyhlídek do budoucna, nám postava Danta – proroka naděje a svědka lidské touhy po štěstí – přináší slova a příklady, které nás povzbuzují na naší cestě *, napsal papež František v apoštolském listu, který vydal při příležitosti začátku oslav 700. výročí úmrtí Dante 25. března tohoto roku. List nazval Candor lucis aeternae (Jas věčného světla). V tento den (prý) začala literární pouť hrdiny Dantovy Božské komedie Peklem, Očistcem a Rájem.

Ačkoli básníkův život poznamenal vleklý spor s tehdejším papežem Bonifácem VIII. a jeho spis De monarchia (O jediné vládě) byl ještě v roce 1900 na církevním Indexu zakázaných knih, nacházejí novodobí papežové v jeho díle silnou inspiraci. Již Benedikt XV. označil Danta ve 20. letech minulého století v encyklice In praeclara summorum k 600. výročí jeho smrti za křesťanského básníka, který *řečí takřka božskou vyzpíval křesťanské ideály, jejichž úchvatnost a jas kontemploval celou duší *. Jen v Božské komedii je 588 citátů z Bible. Dantovu věrnost víře vyzdvihl i papež Pavel VI. roku 1965 v apoštolském listu Altissimi cantus k 700. výročí básníkova narození. Kromě toho všem účastníkům Druhého vatikánského koncilu věnoval výtisk Božské komedie. Opakovaně Danta ocenil i papež Jan Pavel II.

Zatímco papež František v listu Candor lucis aeternae vidí v Dantově díle integrální součást evropské kultury s jejími křesťanskými kořeny, a podle papeže básník *žádá, abychom ho vyslechli a následovali, stali se jeho druhy na cestě, protože nám také dnes chce ukázat, kudy vede cesta ke štěstí, kde je přímá cesta k plnému prožívání našeho lidství, k překonání tmavých lesů, v nichž ztrácíme orientaci a důstojnost *, nejenom veřejně právní česká média nemohou najít okénko ve svých programech pro zmínku o narozeninách, které si osobně připomínám 21. května bez ohledu na to, že nemám k dispozici dokumentární důkaz. Nikde jsem nezahlédl zmínku o díle autora s hlubokým citem k lásce, nejenom k Beatrici, ale i k osudu městského státu Florencie v roce 1300. Tenkrát se rozhodovalo o jeho dalším osudu. Dante neváhal jít do sporu s papežem Bonifácem VII., který chtěl získat Toskánsko pro své příbuzné.

Proč je dnes Dante na Západě ignorován, mizí nebo již zmizel z výuky a stal se nebezpečným? Odpověď nabízí nové interpretace Božské komedie. Dosavadní nejsou politicky korektní a neodpovídají duchu *cancel culture *, to jest *kultuře rušení *. Ta představuje moderní formu ostrakismu. Kultura rušení se totiž stala nedemokratickou, ale hojně používanou zbraní arogantních pseudoznalců, kteří si přivlastňují právo definovat to, co je tím *nevhodným a urážlivým *. V poslední době je kultura rušení spojována s rasismem, gendery, LGBT, klimatickou změnou, samozřejmě i covid-19 a novými úděly v přicházení spojenými se strachem.

Dante se ignoruje, protože zakladatel Islámu, Mohamed se v jeho pojetí neukazuje v nejlepším světle. Protože někteří migranti z islámských států by mohli být (prý) postiženi psychicky, což by mohlo zvýšit riziko agrese, je potřeba je chránit před tímto apogeem západoevropského křesťanského ducha, náboženství a rytířské lásky.

Dantův sen o jiné Evropě s duchem a vírou, ctí a službou velké lásce - L’amor che move il sole e altre stelle a Fideli á amore se tak po honu na něho v době Goethe dočasně stává obětí, tentokrát liberalismu a umírající globalizace. Tento pár transformuje Evropu do Anti-Evropy a dovoluje novodobému Rusku být objektivním ochráncem evropských hodnot, ne příčinou a podpůrcem úpadku Evropy. Byli a jsou to i dnešní Rusové, kdo si cenil a cení velkých evropských myslitelů, umění a géniů. Přestože Rusko nikdy nebylo čistou evropskou zemí, Dantovo dílo lze i dnes koupit v nových překladech téměř všude v RF. Tam, nehledě na krutý kapitalismus a opakovanou zradu elit a spojenců ve své historii sídlí Bůh v duši a rozum v srdci.

Rozum je sice lékař lásky, ale za rádce ho láska neuznává … Nicméně abych pravdu řek’, rozum a láska táhnou dnes zřídkakdy za jeden provaz (William Shakespeare)

William Shakespeare (1564-1616), jeden z největších anglicky píšících spisovatelů a celosvětově nejvýznamnějších dramatiků působil jako herec a spisovatel v Londýně. Měl přístup do londýnských právnických kolejí i ke dvoru královny Alžběty I. (1533–1603), kde se hrály jeho hry. Ty lze rozdělit do tří žánrů: kronikářské historické hry, zápletkové komedie a humanistické tragédie. Tato trojice žánrů mu umožnila stát se spolumajitelem a dramatikem vynikající londýnské divadelní společnosti *Služebníků lorda komořího *. Společnost od roku 1599 hrála v nové aréně - *The Globe *, než v roce 1613 vyhořela. S koncem arény prakticky skončila i Shakespearova dramatická kariéra.

V těchto dnech probíhá v divadle - The Globe cyklus seminářů pod názvem *Antirasistický Shakespeare *. Cyklus plně odpovídá současnému obsahu kultury rušení. Má totiž za cíl de-kolonizovat Shakespearovo dílo a odstranit překážky, které by mohly narušit pochopení a performance jeho díla moderním publikem. Není proto divu, že hned během prvního semináře došlo na *Sen noci svatojánské *. Ve hře byla identifikována sporná genderová a rasová dynamika. Jinými slovy: prvně jmenované má negativní charakter, druhé jmenované pozitivní. Proto se účastníci semináře dověděli mj. o *binárním systému temnoty a světla *. Vše světlé ve hře je krásné, vše temné je nepřitažlivé. Nebudu podrobně popisovat dění na semináři a odezvy.

Zmiňuji se zástupně a krátce o Dantovi a Shakespearovi, protože ignorování jejich výročí, díla klasiků a neschopnost moderních interpretátorů uvědomit si vzdálenost a změnu kvality času od středověku do současnosti představuje pohřeb evropské kultury a tím i Evropy. Poslední Eurovize, ubohost organizátorů akcí včetně (neznámého) autora památníku vlasovcům v Řeporyjích, záměna státních vlajek na mistrovství světa v hokeji za IHF, to vše a mnohé jiné zapadá do kontextu probíhající hodnotové revoluce, o které se čas od času zmiňuji v příspěvcích, a ve které česká kotlina osudově prohrává.

Protože předpokládám, že z důvodů politické korektnosti a neznalosti faktů v mnohých oficiálních médiích budou ignorována i další výročí, například arabského jara (Tunisko, Alžírsko, Egypt, Jemen, Jordánsko, Libye, Maroko, Omán, Saudská Arábie, Sýrie, Bahrajn) včetně historie vztahu Ruska s USA a jejími spojenci aj. dovolím si ve druhé části příspěvku nazvaném Zrada zmínku o prezidentských volbách v Sýrii (v zahraničí se volilo včera, 20. května, doma se bude volit 26. května) a krátký exkurs do historie zničení carského Ruska. Včetně působení jeho spojenců, vnitřních a vnějších nepřátel a zrádců, jako příkladů příčin současného dění ve světě, včetně ohlášeného setkání prezidentů Bidena a Putina ve Švýcarsku v červnu, vztahu ČR s RF a představitelných následků. Ty popsala mj. v románech s nástinem filozofického systému zvaném objektivismus Ayn Rand (1905-1982), rusko-americká spisovatelka a filosofka, vlastním jménem Alisa Zinověvna Rosenbaumová: Můžete ignorovat realitu, ale nemůžete ignorovat důsledky ignorování reality.